Megalodon největší žralok všech dob

Žádný současný žralok není tak velký, aby mohl konkurovat prehistorickému megalodontovi. Ten brázdil oceány před desítkami milionů let a měl čelisti tak obrovské, že by se v nich mohl postavit člověk.

Přestože člověk není žralokovou přirozenou potravou a systematicky jej tyto dravé paryby neloví, z historie i současnosti známe spoustu případů, kdy se žraloci vrhli na lidské maso. Pokud nebudeme počítat ojedinělé útoky na surfaře a plavce a zaměříme se pouze na významnější události, nesmíme opomenout doslova masakr z konce druhé světové války, který se odehrál mezi 30. červencem a 2. srpnem 1945 po zatopení křižníku USS Indianapolis.

Ten po splnění mise (přepravení uranu, který byl později použit do atomových bomb, Little Boy a Fat Man, svržených 6. a 9. srpna na Hirošimu a Nagasaki) nabral směr na Filipíny. Po cestě však byl torpédován japonskou ponorkou I-58, přibližně 450 km severně od Palau a 1 000 km východně od Filipín. Křižník se bohužel potopil na území, které bylo lovištěm žraloků (zřejmě žraloků tygřích). Z 1 196 osob na palubě bylo v průběhu útoku japonské ponorky zabito přibližně 300 osob. Ostatní zůstali na volném moři pouze se záchrannými vestami (avšak bez záchranných člunů). V průběhu čtyř dnů zemřelo v moři okolo 600 mužů, drtivou většinu měli přitom na svědomí žraloci.Znamená to tedy, že v průběhu každé hodiny zemřelo průměrně pět lidí.

Z historického hlediska je neméně zajímavý rovněž incident z Nex Jersey, kde od 1. do 12. července 1916 došlo ke čtyřem úmrtím (nejstarší oběť měla 28 let, nejmladší 11) a jednomu zranění způsobenému útoky minimálně jednoho žraloka. Druh se však zjistit nepovedlo. Dle některých údajů mohlo jít o žraloka bělavého, jiní se zase domnívali, že viníkem byl větší žralok bílý. Vyloučeno však není ani to, že útočilo více druhů.Událost později inspirovala amerického spisovatele Petera Benchleye k napsání románu "Jaws" (česky "Čelisti"), který byl pod stejnojmenným názvem zfilmován známým americkým režisérem Stevenem Spielbergem.

Prehistoričtí příbuzní

Žralok bílý měří v dospělosti přibližně 6 metrů a váží 1,9 tuny.Je největší dravou parybou současnosti a v lidech vzbuzuje zasloužený respekt. Pokud byste se však vrátili v čase o nějakých 16 milionů let a šli si zaplavat do větších hloubek, spatřili byste tehdejšího příbuzného dnešních postrachů moří. Před zraky by vám plaval žralok s délkou 12-16 metrů a hmotností 20-30 tun! Otevíral by na vás tlamu přes 2 m vysokou a 1,8 m širokou, se zuby dlouhými až 17 cm.

Mezi vědci je totiž jeho fylogenetická pozice stále otázkou diskuzí, a tak je žralok povětšinou nazýván jen jménem druhovým - megalodon. Diskuze okolo rodového jména má na svědomí ubohý fosilní materiál. Stejně jako u všech paryb, byla i megalodontova vnitřní kostra tvořena chrupavkou, proto z něj známe jen zuby a fragmenty obratlů. To je však k přesné klasifikaci zoufale málo.

Jean Louis Rodolphe Agassiz, který megalodonta v roce 1843 popsal, se domníval, že se jedná o blízkého příbuzného žraloka bílého (to vyvozoval z tvaru zubů, které se žraloku bílému velice podobají), tudíž ho zařadil k rodu Charcharodon (druh Carcharodon megalodon). K zastáncům stejného názoru patří např. paleontologové Shelton Applegate, John Maisey, Robert Purdy a mezinárodně uznávaný odborník na taxonomii žraloků Leonard Compagno. ti jsu toho názoru, že se megalodon a žralok bílý vyvinuli ze stejného předka (Carcharodon orientalis) a jsou tak oba příslušníky rodu Carcharodon (a čeledi Lamnidae).

jiní vědci, jako např. Henri Cappetta, John Long, Mikael Siverson a David Ward, jsou přesvědčení o tom, že žralok bílý a megalodon sice mají společného předka (křídový rod Cretolamna, "Carchaodon" orientalis řadí do samostatného rodu Paleocarcharodona stanoví vývojově slepou linii), nicméně jejich linie se rozdělily a megalodn se vyvinul z rodu Otodus, zatímco druh žraloka bílého z rodu Isurus.podobnosti ve tvaru zubů jsou pak nejspíš výsledkem konvergentní evoluce, kdy podobný způsob života u druhů, jež spolu nejsou blíže příbuzné, vede k vývoji podobného tvaru těla nebo orgánů. Titíž vědci tedy megalodonta řadí pod nový rod Carcharocles (do čeledi otodontidae).

Kolosální dravec

Jak již bylo řečeno, fosilní materiál megalodonta je natolik ubohý, že není možné odpovědět na celou řadu otázek, jež by se mohly nabízet. Stejně jako je diskutabilní jeho taxonomický původ, zůstává i otázkou, jak dlouhý tento žralok byl a kolik vlastně vážil. Kdysi se propočty pohybovaly okolo těžko uvěřitelných 60 tun a 25-30 metrů. Dnešní propočty jsou však mnohem střízlivější. Předpokládá se, že jeho maximální délka se pohybovala někde v rozmezí zmíněných 12-16 metrů a hmotnost okolo 20-30 tun, oproti starším předpokladům to jsou znatelně menší čísla. Když si ale uvědomíme, že při stejném metabolizmu, jaký má žralok bílý, by musel dospělý megalodon spořádat denně množství potravy odpovídající jedné padesátině (2%) jeho hmotnosti (tedy cca 400-600 kg masa), musí nám nutně dojít, že nároky tak kolosálního dravce byly i za tohoto předpokladu obrovské. Proto je pravděpodobné, že se živil převážně velrybami, případně velkými rybami, primitivními ploutvonožci a sirénami.

Kosmopolita

C. megalodon byl dominantním predátorem své doby. Stanovil vrchol potravinového řetězce. pro tehdejší obyvatele moří a oceánů byl o to větší hrozbou, že se jednalo o kosmopolitní druh, tedy druh s rozsáhlým areálem.megalodontovy zuby známe z Indie, Oceánie (zde zejména oblastí blízko Austrálie, jako např. Nový Zéland, Nová Kaledonie ad.), Severní i Jižní Ameriky a Evropy (včetně České republiky, kde byly zuby objeveny na jižní Moravě u České Třebové).

Proč vymřel?

Megalodonti z naší planety zmizeli zhruba před 1,6 milionem let. Důvod je však zatím otázkou spekulací. Je možné, že tyto obrovské paryby vymřely v důsledku ochlazení oceánů a následného nedostatku potravy, kdy se velryby, jakožto potenciální primární potrava, dostaly ze žralokova dosahu. I jiná teorie operuje s "podporou" kytovců. tentokrát se však jedná o přirozenou konkurenci s lépe přizpůsobenými dravými zástupci čeledi delfínovitých, nejspíše kosatkami, které žijí ve skupinách. Ostatně vyloučit nelze ani to, že výsledný zánik má na svědomí více faktorů najednou.

Populární je také představa kryptozoologů, kteří nás neustále zahrnují informacemi, že nějaká malá populace těchto neogenních "superžraloků" přežila až do holocénu. Tato teorie však není vědecky dostatečně podložena. Nemluvě o tom, že je nanejvýš nepravděpodobné, aby tak obrovský predátor zůstal neodhalen ještě počátkem 21. století. Kde by musel žít a čím by se živil 12-16 metrů dlouhý žralok, aby nebyl spatřen? Celá situace je nejspíš jen příkladem, kdy je přání matkou myšlenky. Na druhou stranu se alespoň filmoví tvůrci, nemluvě o senzacechtivých a zvědavých divácích, nenudí.